Málo uleželý Bryndza – série s Erikou Fosterovou

Velmi dlouho jsem knihy Roberta Bryndzy míjela s tím, že to asi nebude pro mě. Obálky českého vydání přímo křičí „kniha do letadla“ případně „kniha na jedno použití“. Letos v létě nastal čas to rozlousknout a zjistit, jestli série s vyšetřovatelkou Erikou Fosterovou vzbudí čtenářské nadšení i u mě, vrchní vybíravky a šťouralky.

Žánr krimi příběhů mám ráda, i když ho nemám nijak zvlášť prozkoumaný. Velkou zásluhu na tom, že jsem si ho zamilovala, mají tři dámy: Louise Penny, Tess Gerritsen a J. K. Rowling (pod pseudonymem Robert Galbraith). Všechny zvládají mistrně kombinovat budování detektivní zápletky a osobní linie, která rozvíjí postavy a dění mimo vyšetřování. Zvláště pak knihy L. Penny (její série s Armandem Gamachem) jsou literárně vymazlenější než lecjaká beletrie „vyššího“ žánru.

O jednotlivých případech a zápletkách se tady rozepisovat nebudu. Podle mých zkušeností to málokdy rozhoduje o potěše, nebo o zklamání ze čtení. I z naprosto základní a jednoduché zápletky lze udělat strhující čtení. A naopak i tu nejpropracovanější zápletku může zkazit nešikovná forma, jakou ji autor zpracuje.

U prvního dílu série Dívka v ledu se mi líbily postavy – Erika v centru pozornosti, ale i ty okolo: detektivové Mossová a Peterson a samozřejmě úžasný forenzní patolog Isaac Strong. Kniha byla čtivá a lehce stravitelná, což dalo dohromady celkem slušný začátek série. Nejsem příznivcem toho, když autor střídá hledisko vyšetřovatele a pachatele – přijde mi, že si tím chce ulehčit práci, protože vybudovat napětí v rámci jedné linie je náročné a rozdělení do dvou linií může zamaskovat to, když se autorovi tohle budování nedaří. Je to ale taky věc vkusu; prostě se raději dívám očima vyšetřovatelů a zkouším hledat s nimi, než abych k tomu ještě přepínala na pohled pachatele. Není to moje gusto. Celkově mi u prvního dílu přišel styl vyprávění povrchní a místy uspěchaný, ale říkala jsem si, že v dalších dílech se to může zlepšit. Přece jen u prvotiny panuje velký tlak a nedostatek zkušeností může taky sehrát neblahou roli.

Druhý díl Noční lov mi přišel lepší v tom, že se autorovi lépe povedlo vybudovat napětí. Námět a postavy v centru zápletky by si sice zasloužily propracovanější psychologický přístup, ale i tak mi zpětně tento díl přijde nejpovedenější (aktuálně mám přečtených 6 prozatím vydaných dílů). Na můj vkus se ale moc nehýbal vývoj stálých postav – Eriky a spol. Čekala jsem prostě větší posun v rámci každého vydaného dílu.

Další čtení už bylo zklamáním, protože žádné z mých očekávání se nenaplnilo. Styl vyprávění zůstal povrchní a uspěchaný. Jako by autor vymyslel celkovou zápletku a chtěl to mít co nejdříve napsané. Chybí mi vymazlenost a vypsanost. Ráda trávím s postavami čas, ale mám pocit, že mi autor k tomu nedává dost prostoru a sám si pobyt ve svém fikčním světě moc nevychutnává.

Stálé postavy pro mě nejsou podávané přesvědčivě – jejich motivace, nějaký posun, změna. Přece jen se v dobrých románech očekává, že se hrdinové na základě prožitého proměňují, vyvíjejí. To u Bryndzy neregistruji, nebo jen velice málo. Erika jedná často zkratovitě a nepochopitelně. A pokud jde o její trauma z minulosti, přijde mi, že s ním autor zachází pořád stejně, nenápaditě a klišovitě. Promluvy k mrtvému manželovi by zapadly do červené knihovny a myšlenky na to, že Erika neumí jít dál, se opakují tak často, že už na mě působily vyloženě směšně. Nejde o to, že bych nevěřila v destruktivní sílu traumatu a pocitu viny, ale nevěřím tomu, jak to podává Robert Bryndza. Prostě psychologie postav je obrovskou slabinou celé série. Frustrace mi u posledních dvou dílů bránila v tom, abych cítila napětí a četbu jsem odkládala a raději dělala jiné věci.

Co se mi nelíbilo

• povrchnost vyprávění
• nedostatečně propracovaná psychologie postav
• chaotický vývoj stálých postav
• ne moc důmyslné zápletky
• absence překvapivých zvratů (pokusy o ně byly předvídatelné a často spíš úsměvné)
• obálky českých vydání jsou hrozné – křičí na mě, že jde o brak

Co se mi líbilo

• čtivost (člověk knihy slupne jako jednohubku)
• odpočinková, intelektuálně nenáročná četba

Celkově mi tyto knihy dobře posloužily ve chvílích, kdy jsem chtěla vypnout, ale nechtěla jsem zapínat televizi. Nenáročné a čtivé texty, které se ale velmi rychle vypařily z paměti. Zůstává jen zklamání z toho, že tyhle čtenářsky úspěšné knihy vůbec nedodaly to, co slibovala reklama a spousta čtenářských recenzí. Ale to se stává, čtenářský vkus je různorodý a naštěstí je pořád co objevovat. Příští pokus o nalezení nového oblíbeného krimi autora nebo autorky třeba dopadne lépe.

Máte nějaké vlastní tipy na krimi autory, kteří vás baví?
Napište je do komentářů, ať mám nějaké vodítko, až půjdu příště do knihovny.