S irskou spisovatelkou Sally Rooney jsem se poprvé potkala prostřednictvím románu Normální lidi. Ten jsem přečetla během jediného dne a bylo to pro mě jako zjevení. Řada lidí mi říkala, že předchozí román autorky je podle nich ještě lepší. Tak jsem se k němu konečně dostala a nedokázala jsem držet svá očekávání na uzdě… Což bývá nebezpečné.
Možná budu jediná, ale u obou románů Sally Rooney jsem měla poměrně problém se začíst. Absence uvozovek u přímé řeči je zpočátku čtenářský šok, který chvíli odeznívá. Stejně tak na způsob vyprávění jsem si musela zvykat. Ležérní, prostý a přímočarý styl může někdy působit všedně, ale po pár stranách aklimatizace začal samotný výstup na vrchol, při němž už jsem na tyhle úvodní výhrady ani nepomyslela.
Je to už pár dní, co jsem knihu dočetla, a hodně se v myšlenkách vracím k postavám. Tvoří totiž zvláštní akordy. Všechny postavy perfektně zapadají do celkové melodie, žádná z ní netrčí a nevypadává. To je při čtení velmi příjemné, místy až opojné. Kdybych vytrhla Frances z tohoto románu a „přesadila“ ji do jiného květináče, působila by pravděpodobně nemístně, divně, neuchopitelně. Stejně tak ostatní: nespoutaná kamarádka Bobby, známá fotografka Melissa i její atraktivní manžel, herec Nick. V odlišných světech a v kombinaci s jinými postavami by mi asi nestáli za pozornost a nevykřesali by ze mě jiskřičku soucitu nebo sounáležitosti. Stejné mistrovství v tvorbě správných akordů autorka prokázala i v románu Normální lidi – postavám není lehké porozumět a soucítit s nimi (alespoň pro mě to tak zpočátku bylo). Přesto jsem se postupně do jejich světa ponořila, přestala jsem řešit jejich povahy nebo diagnózy a tito zvláštní lidé se stali mými známými. Často to s nimi nebylo lehké, ale vzala jsem je za své. Koneckonců kdo potřebuje, aby to s postavami bylo snadné? Základem příběhů přece jen bývá nějaká krize, vychýlení z normálu, které rozbíhá děje, jež my čtenáři pak lačně sledujeme.
Když Bobi v noci odjela, psala jsem asi hodinu a půl básně, ve kterých jsem zobrazovala vlastní tělo jako odpad, prázdný obal či napůl okousané a odhozené ovoce. Nechala jsem takhle pracovat sebenenávist, moc mi to však nepomohlo, spíš mě to vyčerpalo. Potom jsem si lehla na bok s Postkoloniálním myšlením, otevřeným vedle na polštáři. Občas jsem zvedla prst, otočila stránku a nechala jsem těžké matoucí odstavce proplouvat očima do mozku jako vodu. Je mi líp samotné, říkala jsem si. Budu tak chytrá, že mi nikdo nebude rozumět.
Ve svých recenzích skoro nikdy nezmiňuju děj nebo příběh. Možná je to proto, že pro mě nikdy nebyl stěžejní. To, jestli se mi nějaká kniha, seriál nebo film líbí, je dáno kombinací několika ingrediencí, kam příběh samotný nepatří (a pokud ano, tak je na úplně posledním místě checklistu). U románů Sally Rooney by to snad ani nedávalo smysl. Vztahový čtverec, na němž děj stojí, není to nejzajímavější (a už vůbec ne zásadní) na celé knize. Zamilovat se do někoho, kdo je zadaný, nebo do kamarádky, rozvrat vztahů a opětovné navázání pout, která nezvládáme definitivně rozdělit – to všechno už se objevilo v bezpočtu děl.
Proč tedy verze mladé irské autorky stojí za to přečíst, když nejde o nijak originální příběh? Za mě hlavně proto, že Sally Rooney se povedlo všechno výše zmíněné přirozeně zasadit do současného světa (respektive světa desátých let 21. století). A tím nemyslím jen do kulis dnešní doby, ale zvládla zachytit i to, jak nás ten svět formuje a místy i deformuje. Sama jsem při čtení promýšlela zásadní otázky, jako třeba co určuje mou cenu jako člověka (nejen pro společnost, ale i pro mě samotnou). Podle čeho si volíme svou životní cestu – jak náročné je najít odvahu na to, aby si člověk zařídil život po svém, a ne podle představ rodičů nebo okolí obecně? Jak má vypadat správný život? Správný vztah? Co znamená úspěšná kariéra?
To, že něco skončí, není to samé,
jako by se to nikdy nestalo.
Nevím, jestli je to dáno tím, že jsem z generace mileniálů (respektive Generace Y), nebo jinými faktory, ale s většinou věcí, které postavy řešily, jsem se setkala a dokázala jsem se na ně velice snadno navázat. Naše generace většinou velmi dobře zná řadu existenciálních úzkostí. Přechod z dětství do dospělosti se zdá nesmírně náročný a komplikovaný. Padly staré modely, které byly oporou a zároveň vězením předchozích generací. Zatímco dnešní dospívající jsou zpravidla vychováváni s tím, že mají svůj život ve vlastních rukou, mohou si vztahy i kariéru nastavit podle svého, tak mileniálové vyrůstali ještě ve starých modelech, ale dospěli v době, která do veškerých kategorií hodila vidle. Jistě, přineslo to svobodu. Ale ta neexistuje bez zodpovědnosti a tu je třeba si osvojit, ideálně ve formativním věku. Jako bychom měli najednou fungovat v operačním systému, který neznáme.
Připadala jsem si, jako když hraju nějakou
počítačovou hru a nevím, jak se ovládá.
Mnozí s tím bojovali, někteří vyhráli, jiní se k vítězství vydali oklikou, což ale neznamená, že tam nikdy nedojdou. Přes chyby, nejistoty, úzkosti, choroby (ať už psychické, či fyzické) se pracně propracovávají k tomu, že každý jedinec má právo žít po svém. Rodina, vztah, vlastní tělo… To vše mívá různou podobu a pokud je to v mezích zákona, pak nikdo nemá nárok omezovat nebo narušovat toto právo žít po svém. A když už jsem zmínila zákon: ty mají sloužit společnosti, současné společnosti (ne středověké, ne poválečné). Mají ji chránit a pomáhat jí vzkvétat. S tím, jak se vyvíjí společnost, měly by se rozvíjet (rozuměj měnit) i normy a celá legislativa.
Jakákoliv odlišnost vůči většině byla a je náročná. Nevím, jestli se to někdy změní (a nevím, jestli by se to mělo změnit). Nepatřím k těm, kteří ten tlak zvládají snadno. Ale nepřestávám hledat svou cestu a odvahu k tomu, abych nestále revidovala svůj život a dokázala ho změnit, pokud neodpovídá tomu, co potřebuju. Odmítnout cizí očekávání, měřítka a definice toho, co je „správné“ nebo „přirozené“. Tyhle poslední tři odstavce na první pohled nesouvisejí s knihou Sally Rooney, ale pokud si ji přečtete (nebo jste ji už četli), bude vám spojení snad jasné. Mám ráda knihy, které dokážou v člověku otevřít otázky a přimět ho k přemýšlení, ale zároveň ho přimějí prožít kus života s postavami, nechat se trochu vyděsit, trochu dojmout a hlavně si uvědomit plnou paletu lidskosti, včetně míst, kde převažují ne úplně příjemné barvy. Rozhovory s přáteli do této sorty patří a moc jsem si ji užila – opět jsem ji přečetla za jediný den. Možná to bude tradice u knih Sally Rooney. Rozhodně se totiž chystám na její nový román Beautiful World, Where Are You (2021).
Četli jste Rozhovory s přáteli? Jaký čtenářský zážitek to pro vás
byl a spustil román divokou vnitřní smršť přemýšlení a otázek?
K n i h o r o ž e c 
Těším se na tvůj komentář! Sem s ním...