Rogenovo oko není vybroušeno podle mých představ, ale má co nabídnout

Po dlouhé době kniha české autorky. Fantasy. Univerzita, magie, fascinující artefakty a cesty, které mohou člověka stát velmi draho.

Příběh plánované trilogie je rozepsán tak, jako by šlo o jeden z dalších dílů, a ne o úvod do celého světa, postav a děje. První dojmy a rozkoukávání jsou u fantasy klíčové, protože ledacos je jinak než v naší každodenní realitě. Já se ale poměrně dlouho nedokázala začíst. Připadalo mi, že místo abych byla do nového světa uváděna, tak se do něj musím bolestivě prodrat. To bývá na začátku čtení velký zádrhel. Je to jako být na prvním rande a moc si to neužívat. Vždycky je velká otázka, jestli to zkoušet dál, nebo jít od toho.

Na magickou univerzitu jsem se hodně těšila. Měla jsem bezpočet očekávání ohledně toho, co všechno se tam bude učit, jaké tam budou ročníky, katedry nebo obory. Na tirerathské univerzitě studují lovci, čarodějové a objevitelé. Lovci se potřebují vyznat v nejrůznějších potvorách (ty mě velmi bavilo si představovat!), jsou drsní a akční. Čarodějové jsou spíše řemeslníci, alchymisté a hračičkové, kteří zvládnou konstruovat (i dekonstruovat) lecjaké věci. Ovšem objevitelé si vytáhli černého petra: sedí nad mapami a knihami o objevech z let minulých a pod svou současnou ředitelkou působí jako banda nudných budižkničemů, kteří se svým někdejším předchůdcům z dob fantastických výprav nemohou rovnat.

Příběhem provádí dvojice kamarádek, studentka-lovkyně Rianet zvaná Karmína a studentka-objevitelka Elenis. Obě jsou postupně zapleteny do hlavní zápletky a stanou se součástí mnohem větších věcí, než je pouhá snaha úspěšně získat bakalářský titul a nevyletět ze školy.

Ke kladům knihy rozhodně patří samotný svět, jeho zákonitosti, bytosti a možnosti tohoto univerza, které se jistě rozehrají v dalších dílech. Když už jsem se začetla (okolo 70. strany), na čtení jsem se těšila a příjemně mi ubíhalo. Byla jsem především zvědavá na další tvory, vynálezy a čím dál více i na vývoj zápletky.

Velkou nevýhodou bylo, že styl vyprávění mi nesedl. Pro recenzenta/komentátora je důležité, když si uvědomí, že kniha zřejmě není psaná pro něj. Cílového čtenáře bych viděla jako mladšího milovníka fantazijních světů, kterého baví objevovat zákoutí autorovy fantazie. Ovšem neměl by být příliš náročný ohledně propracovanosti postav, práce s napětím a samotnou zápletkou. Což mě přivádí k dalším bodům, které za sebe vidím jako slabé stránky knihy:

🧭 postavy: na ty jsem hodně vysazená, už jsem o tom psala – když mě nechytí postavy, neobživnou mi v hlavě a neuvěřím jim jejich svébytnost a charakter, tak je to se čtením hodně těžké a nemá to moc růžové vyhlídky. V Rogenově oku mě neuspokojilo vykreslení hlavních dvou dívčích charakterů, přišly mi schematické, jen v hrubých obrysech načrtnuté tak, aby prostě mohly pochodovat po šachovnici příběhu, ale spíše než živoucí bytosti s vlastní osobností mi připadaly jako dřevění panáčci, kteří jen mají sehrát svou roli. V případě dvou mladých čarodějů, kteří se do děje přimíchají, mi oba pánové splývali a opět mi přišlo, že jsou jen zlehka naskicovaní a uvnitř prázdní, jako chodící koncepty, jež je třeba dotáhnout a hlavně vyplnit.

🧭 vyprávění: už jsem zmiňovala, že mi nesedl způsob práce s příběhem. Často mi připadalo, že jednotlivé situace jsou krkolomně poskládané za sebe, místo aby přirozeně vyrůstaly jedna z druhé. Jedna epizoda mi vyloženě přišla jako samostatná povídka narychlo vložená do příběhu tak, že z něj zůstala trochu trčet. Knize by prospělo pevnější uchopení vyprávění, aby čtenář nevypadával z děje a neměl pocit, že sám musí silou vůle tlačit události dopředu. Klasické autorské otázky „jak dostat postavu z bodu A do bodu B“, „jak do děje zapojit postavu C“ nebo „jak uvést na scénu fakt XY“ se podle mého daly vyřešit mnohem lépe a čtivěji.

🧭 málo života: univerzita, postavy, samotné město… Všechno mi přišlo málo živoucí, spíše kulisy než skutečnost. Jako bych četla koncept, který potřebuje ještě vybarvit a doladit kontury. Jako by to byl odraz knihy v zrcadle, přičemž mnoho detailů originálu se ztratilo při odrazu. Když si zpětně přehrávám obsah knihy (zvláště samotné univerzum), tak se mi líbil, místy mi přišel skvělý, ale způsob, jakým jsem ho měla zprostředkovaný, mi „nechutnal“.

Přes všechny výhrady k formě si stejně počkám na další díly, protože se do světa Tir Erath chci vrátit a prozkoumat (doufám!) i další místa v celém universu.

Jarmila Mlčoušková: Rogenovo oko. CPress, Brno, 2021, 272 s.

Knihu můžete koupit třeba zde.