André Aciman | Najdi mě

Román Najdi mě jsem si chtěla přečíst už od chvíle, kdy André Aciman na Twitteru prozradil, že ho píše. Důvodem nebylo jen to, že půjde o pokračování ikonické knihy Dej mi své jméno. Těšila bych se stejně, i kdyby se autor vydal úplně jinam – s jinými postavami, do jiných časů, krajin i témat.

Než se mi kniha dostala do rukou, snažila jsem se vyhnout všem recenzím, hodnocením a komentářům, protože u pokračování oblíbených knih se vždycky strhne názorová bitva. Dostál autor nastavené úrovni? Nezpronevěřil se svým postavám? Přinesl něco nového a svébytného? Chtěla jsem si na tyto otázky odpovědět nejdříve já sama.

Pokračovat ve čtení „André Aciman | Najdi mě“

Hry bez hranic jasně ukazují naše hranice

Hry bez hranic jsem si půjčila v knihovně spolu s Nejlepším kandidátem. Ze čtení se tak stala bitva dvou současných autorů, kteří komentují (ať už přímo či nepřímo) současnost. Bitva je možná silné slovo, byl to spíše přátelský zápas a nyní po přečtení obou kousků (navíc s jistým odstupem) mám o vítězi jasno.

Název knihy mě stejně jako většinu mých mileniálských vrstevníků vrací do dětství. V televizi pobíhaly týmy v nemožných barevných kostýmech, překonávali směšné překážky a soutěžili spolu v tom, který tým úkol zvládne nejrychleji. Vůbec mě to nebavilo a nechápala jsem, co na tom zbytek rodiny vidí. Dnes by zbytek rodiny asi nechápal, co vidím na  stejnojmenné knize Michala Kašpárka. Generační rozdíl je v tomto případě propastný, byť naprosto pochopitelný.

Pokračovat ve čtení „Hry bez hranic jasně ukazují naše hranice“

Nejlepší kandidát… na grotesku roku?

Možná vás během prezidentských voleb napadlo, že výběr kandidátů není tak slavný, jak byste si představovali. To ještě není nic proti uchazeči, s nímž se setkáte v knize Nejlepší kandidát. Stanislav Biler na pozadí prezidentské kampaně nevybíravě ukazuje, co všechno si dovolujeme – k sobě navzájem, k okolnímu světu, anebo co dovolíme ostatním. Třeba politikům. Otázkou je, zda si příliš nedovoluje samotný autor.

Od prvních stran je zřejmé, že s touhle knihou čtenáře čeká zvláštní zážitek. Chvílemi čte grotesku z prostředí televizních komentátorů, jindy zase zádumčivý cestopis po odlehlých místech na Jesenicku. Vše je prošpikováno ujetými titulky z novin a absurdními dialogy, v nichž se prázdné tlachání mísí s neobratným filozofováním hlavní hrdinky.

Pokračovat ve čtení „Nejlepší kandidát… na grotesku roku?“

Dědina je v různých podobách všude kolem

Každý máme vlastnosti, sklony a myšlenky, které skrýváme, protože nejsou zrovna pěkné. Závist, lakota, předsudky… Petra Dvořáková s chirurgickou přesností odhalila i ta nejskrytější zákoutí lidské duše a ve výsledku je jedno, jestli žijeme na dědině, nebo uprostřed metropole.

Dědina, jakou si někteří z nás pamatují z dětství nebo z vyprávění babiček, mizí. Mění se složení obyvatel, styl života i podoba vesnic. Co se ale nemění, to jsou lidé. To, co je žene dopředu, i to, co je blokuje. Jejich emoce, problémy, strachy i naděje.

Pokračovat ve čtení „Dědina je v různých podobách všude kolem“

Autismus & Chardonnay není o autismu, ale o lidech

Autismus nebývá moc sexy, když s ním jedete autobusem, navštívíte stejné muzeum nebo plavecký bazén. Nicméně lidé s autismem s námi žijí a díky textům Martina Selnera se o nich my „více-méně-normálové“ můžeme dozvědět víc. Ale to zdaleka není vše, co knihy Autismus & Chardonnay čtenáři přinášejí.

Každému se někdy špatně vstává a všem se nám někdy nechce do práce. Ovšem většinu z nás nečekají v práci lidé, kteří jsou nastaveni trochu (nebo i hodně) jinak, než je běžné: lidé s poruchami autistického spektra (PAS).

Pokračovat ve čtení „Autismus & Chardonnay není o autismu, ale o lidech“