Velmi dlouho jsem knihy Roberta Bryndzy míjela s tím, že to asi nebude pro mě. Obálky českého vydání přímo křičí „kniha do letadla“ případně „kniha na jedno použití“. Letos v létě nastal čas to rozlousknout a zjistit, jestli série s vyšetřovatelkou Erikou Fosterovou vzbudí čtenářské nadšení i u mě, vrchní vybíravky a šťouralky.
Pokračovat ve čtení „Málo uleželý Bryndza – série s Erikou Fosterovou“
S irskou spisovatelkou Sally Rooney jsem se poprvé potkala prostřednictvím románu Normální lidi. Ten jsem přečetla během jediného dne a bylo to pro mě jako zjevení. Řada lidí mi říkala, že předchozí román autorky je podle nich ještě lepší. Tak jsem se k němu konečně dostala a nedokázala jsem držet svá očekávání na uzdě… Což bývá nebezpečné.
Pokračovat ve čtení „Sally Rooney | Rozhovory s přáteli“
Po dlouhé době kniha české autorky. Fantasy. Univerzita, magie, fascinující artefakty a cesty, které mohou člověka stát velmi draho.
Pokračovat ve čtení „Rogenovo oko není vybroušeno podle mých představ, ale má co nabídnout“
K literatuře věnované osobnímu rozvoji mám rozporuplný vztah. Často mi připadá povrchní, vypočítavá nebo vyloženě hloupá. V případě, že se kniha všem těmto nelichotivým kategoriím vyhne, stejně přichází pochybnosti: jak autor může vědět, co pomůže k rozvoji mně konkrétně? Budou jeho rady a pozorování platné i pro mě?
Jít do světa s první knihou je nesmírně těžké a chce to notnou dávku kuráže. Ovšem hodně odvahy vyžaduje i pustit se do recenze něčí prvotiny. Už jsem na to skoro zapomněla. Mladá plzeňská spisovatelka Martina Heš mi osvěžila paměť svou novelou Tvůrčí restart: lázně pro spisovatele v krizi (vydalo nakladatelství Pointa, 2020).
Se sestrami (toho času) Ehrenbergerovými jsem se poprvé setkala v rámci práce. Právě přijely propagovat svůj druhý diář a já se před společnou besedou seznamovala s tím, co vlastně A Cup of Style znamená.
Pokračovat ve čtení „Deset let v jednom šálku“
Hranice normálnosti, intimity a osudovosti jsou nebezpečným místem, na kterém ale mohou vzniknout excelentní romány. Normální lidi mladé irské spisovatelky Sally Rooney jsem objevila v rámci Velkého knižního čtvrtku, který byl pro mě v posledních letech spíše zklamáním. Neměla jsem tedy nijak vysoká očekávání.
Pokračovat ve čtení „Normální lidé existují jen teoreticky“
Většinou nečtu anotace ani jiný „plevel“, který nakladatelé umisťují na obálky knih vedle názvu, jména autora a případně překladatele. Vyhýbám se jim hlavně proto, že nechci, aby mě do čtení přivádělo shrnutí vytvořené někým jiným, někým cizím, kdo přece vůbec nemůže tušit, jak danou knihu budu číst, chápat a cítit já.
Pokračovat ve čtení „Proč většinou nečtu anotace“
Čtenáři ho buď milují, nebo nesnášejí. „Román“ jako koláž, puzzle, ujetý patchwork protkaný (pop)kulturními odkazy. To bylo příliš velké lákadlo na to, abych ho zvládla ignorovat.
Pokračovat ve čtení „(ne)Možnosti milostného románu“
K n i h o r o ž e c 