Tvůrčí restart by potřeboval restart

Jít do světa s první knihou je nesmírně těžké a chce to notnou dávku kuráže. Ovšem hodně odvahy vyžaduje i pustit se do recenze něčí prvotiny. Už jsem na to skoro zapomněla. Mladá plzeňská spisovatelka Martina Heš mi osvěžila paměť svou novelou Tvůrčí restart: lázně pro spisovatele v krizi (vydalo nakladatelství Pointa, 2020).

Svět spisovatelů je pro mnoho lidí přitažlivý. Všechny ty mýty a představy o tom, jak se rodí veledíla, nad nimiž pak čtenáři prožívají euforii i muka… To prostě táhne. I mě tento námět zaujal a byla jsem zvědavá, jak bude zpracovaný. O autorovi si dopředu nic nezjišťuji, aby mě to pak neodvádělo od toho nejdůležitějšího: textu samotného. S pro mě dosud neznámými tvůrci začínám v nastavení „autor je mrtev“. Jen tak můžu naplno vnímat to, co se skutečně povedlo dostat na stránky knihy.

Zpět k tomu, proč je těžké psát recenzi na prvotinu. Vzpomínám si na rozhovor s filmovým kritikem Kamilem Filou, který zmiňoval svou zásadu nikdy úplně nestrhat autorovu prvotinu. Rozumím tomu. Přece jen je to začátek, první krok a tvůrci si zaslouží jeden testovací pokus.

Na beletrii mám ráda vnitřní monology, pečlivě vystavěné postavy, které na čtenáře působí realisticky (ať už jsou mu sympatické, nebo ne) a naopak příběh mě zas tak moc nezajímá – ten beru „jen“ jako bonus. Nicméně nepatří mezi to hlavní, co od knihy chci. Zdálo se, že v Tvůrčím restartu tyto své oblíbené ingredience najdu. Jakub je třicátník, který zatím čeká na vydání své první knihy. Jenže aby mu knihu někdo vydal, musel by ji nejdříve napsat. A s tím má Jakub problém. Místo psaní se zatím nechává unášet rozháraným životem plným alkoholu, povrchností a nezpracovaných běsů z minulosti. Co napíše, to vzápětí maže a pořád dokola. Dokud mu ve schránce nepřistane poukaz na pobyt v lázních pro spisovatele v krizi. Čtenář už tuší, že se blýská na změnu v Jakubově životě a vydává se za ní spolu s ním.

Od prvních stránek jsem tušila, že si s autorkou asi neporozumíme. A v průběhu čtení se tušení jen potvrzovalo. Postava Jakuba mi přišla velmi povrchně vystavěná. Podle příběhu měl nést velká břemena, která člověka výrazně formují, ale vykreslit postupně a mnohovrstevnatě psychologii takové postavy se autorce ani vzdáleně nepovedlo. Jakub je jen bezbarvou figurkou, o níž autorka tvrdí, že něco nese, že nějaká je, ale já jako čtenář to necítím a nevidím. A to bylo první zásadní selhání knihy: průvodce si nezískal moji důvěru ani zájem. Nebýt recenzentem, knihu odložím a už se k ní nevracím.

Moje milované vnitřní monology fungují výtečně právě v příbězích, které stojí na psychologii a motivacích postavy. Jenže může to tak fungovat jen tehdy, když je autor dobře napíše. Použít je v prvotině jako jednu z klíčových součástí mi přijde dost neprozřetelné. V případě Tvůrčího restartu se navíc z některých monologů staly dialogy (Jakuba a jeho „mozku“), což působilo místy hloupě, dětinsky nebo krkolomně. Tyto úryvky tak připomínaly spíše první pokusy ve slohu na základní škole.

Zlobil se na svůj mozek, že mu tuhle prostou pravdu zlomyslně ukryl. „Zlomyslně?!“ obořil se Jakubův mozek a nevěřil vlastním uším, těm, které měli s Jakubem společné. / Soustřeď se na nákup, odbyl ho mozek nervózně. / Fakt mě baví, jak pořád věříš, že jsi spisovatel, zasmál se Jakubův mozek. Jakub cuknul hlavou, jako by chtěl s otravným mozkem, který do něj věčně rýpal a ponižoval ho, ať se nacházeli kdekoli, zatřást, aby se vzpamatoval. Vypadni z mojí hlavy.

Jakub kvůli zpackaným vnitřním monologům působí jako postava těžko uchopitelná, hloupá a tak povrchně vykreslená, že si neumím představit čtenáře, který by se na ni navázal. Když jsem přemýšlela o tom, proč mi Jakub připadá tak špatně vykreslený, vzpomněla jsem si na jednu návštěvu kavárny. U vedlejšího stolku dvě ženy nahlas rozebíraly bývalého jedné z nich a ten popis (ve své podjatosti, zkreslenosti a stereotypní převahy ženského pohledu na věc) mi připomněl to, jak autorka zpracovala mužskou postavu svého příběhu. Ani v jiných ohledech nebyl styl o moc lepší. Vyprávění samotné bylo zkratkovité tam, kde by se hodilo rozepsat, naopak rozvleklé v místech, kde se mělo škrtat. Mám na mysli například Jakubovy myšlenky, které se opakovaly s otravnou monotónností nebo zmínky o nejistotě, jestli si něco jen myslel, nebo to i řekl nahlas – těch bylo v textu tolik, že jsem si skoro začala dělat čárky, což moc nepomohlo snaze ponořit se do čtení. Ani okamžiky prozření nebo náhlého vzruchu nebyly popsány natolik uvěřitelně a sugestivně, aby čtenář nasál alespoň zlomek Jakubových emocí do sebe. S každou další stránkou mě příběh, Jakub i celá ne moc nápaditá zápletka zajímali méně a četla jsem dál jen z povinnosti.

I mimo části s mozkem se objevovaly nešikovné formulace nebo zbytečné exhibice, které text pohřbívají ještě níže:

Myšlenky mu jezdily hlavou jako na čtyřproudé silnici v Itálii. / Každá věta ji píchala, jako by chodila bosá v lese po jehličí, a mrazila, jako by se ten jehličnatý les nacházel někde na severním pólu. Zároveň na něj byla pyšná, protože věděla, věděla, věděla, že v něm dříme neuvěřitelný talent. / Au. Jak ho dokáže nehmotná myšlenka bodnout do konkrétního, fyziologicky popsatelného místa uvnitř břicha. / Bylo to zemětřesení, tělotřesení, stromotřesení, světotřesení a ona to prožívala s ním.

U autorů, které čtu poprvé (bez ohledu na to, jestli jde o etablovaného spisovatele, nebo prvoautora), podvědomě hledám jejich osobitý hlas. Něco, co přinášejí do vyprávění právě oni. Práce se slovy, metaforami, specifický přístup k slovosledu nebo budování souvětí, jak řeší přechody mezi jednotlivými scénami, důraz na určité aspekty příběhu nebo prostředí a tak podobně. U Tvůrčího restartu mi přišlo, že autorka velmi chce mít hlas, ale ještě ho nenašla. 

Z každé stránky čiší nevypsanost. Jako když člověk najde na hraní novou věc, kterou si začne osahávat a baví ho poznávat, jak se s ní zachází a co všechno se s ní dá nebo nedá dělat. Konkrétně to bylo hodně znát u nešikovného dávkování informací v průběhu vyprávění – trčely z textu a nesplynuly s ním, neschopnosti přirozeně vybudovat atmosféru (strachu, napětí, očekávání, zmatení). Jemné, ale účinné vedení pozornosti čtenáře mi na textu hodně chybělo.

Hrát si s novými nástroji, zkoušet je kombinovat a sledovat, co funguje lépe a co hůře, to je naprosto v pořádku ve fázi učení, kdy se člověk vypisuje. Ale v případě Tvůrčího restartu mi to rozhodně nepřijde zralé na vydání. Jak nakonec píše sama Martina Heš na svém webu v popisu (ne)kurzu Vypsaný jaro: Dovolíš si psát jakkoli (dokonce i nudně, trapně, jednoduše, vážně, nevážně) a cokoli zrovna potřebuješ. Cílem není stvořit dokonalý dílo, ale psát. Užít si proces a neřešit výsledek. Hrát si. Trénovat, zlepšovat se, stát se součástí party lidí s podobným zájmem a viděním světa. A nechávat se překvapit. Mnou i sebou samým. Což je parádní pro nadšence do psaní, co se chtějí pro teď bavit, pracovat na sobě… a jednou se možná propsat do fáze, kdy budou vědět, po jakém nástroji sáhnout, jak ho osobitě použít a převést svou radost ze psaní na radost ze čtení. Protože to je pro mě ten nejcennější obchod v knižním světě a důvod, proč to obě strany dělají.

Je mi jasné, že takováto recenze se nečte snadno. Ani se snadno nepsala. Závěrem přeji všem milovníkům psané tvorby, aby dokázali všechny reakce na své psaní přetavit v osobní i tvůrčí růst. Protože nejlepší odpovědí na negativní recenzi je nové dílo, které překoná to předchozí.